kde sídlia spomienky?

Většina lidí předpokládá, že naše vzpomínky musí existovat někde uvnitř hlavy. Pokud ovšem paměť nebydlí v mozku, kde se nachází? Sheldrake má za to, že všechny organizmy patří do vlastního typu tvarové rezonance, což má být pole jak kolem, tak uvnitř organizmu, které mu dává instrukce a tvar. Morfogenetický přístup v biologii je alternativou k převažujícímu redukcionizmu a mechanistickému přístupu a vidí organizmy jako úzce spojené s odpovídajícím polem a hromadící se pamětí, kterou živočišný druh, jako celek, zažil v minulosti. Přesto jsou tato pole čím dál charakterističtější a utvářejí pole uvnitř polí, kdy každá mysl a dokonce všechny orgány mají vlastní rezonanci a jedinečnou historii a na základě minulých zážitků stabilizují organizmus. „Klíčovým pojetím morfické rezonance je, že podobné věci ovlivňují zase podobné věci napříč prostorem a časem,“ píše Sheldrake.


Většina lidí předpokládá, že své vzpomínky nosíme uschovány „někde uvnitř hlavy“. Ale vědci ani po desítkách let výzkumu nejsou schopni vysvětlit, proč neexistuje žádná část mozku, která by měla na starosti jejich ukládání. Je možné, aby naše vzpomínky ve skutečnosti přebývaly kdesi v prostoru, mimo naši fyzickou konstrukci? Biolog, publicista a výzkumník, Dr. Rupert Sheldrake, poznamenává, že hledání mysli se vydalo dvěma různými směry. Zatímco většina vědců hledá cosi uvnitř lebky, on se dívá mimo ni. PodleDr. Sheldrake, jenž na toto téma napsal řadu knih a vědeckých článků, paměť nesídlí v žádné z oblastí velkého mozku, nýbrž v poli, které mozek obklopuje a prostupuje jím.

Samotný mozek pracuje jen jako dekodér přílivu informací vytvářených interakcí člověka s okolím. Sheldrake ve studii nazvané „Mind, Memory, and Archetype Morphic Resonance and the Collective Unconscious“ (Mysl, paměť a archetypy morfické rezonance a kolektivního nevědomí) uveřejněné v odborném časopise Psychological Perspectives přirovnává mozek k televizoru, aby vysvětlil, jak vzájemně spolupracuje mysl a mozek. „Když vám upravím televizor tak, abyste nemohli přijímat určité kanály nebo jej „přivedu do afázie“ tím, že odstavím část, která má na starosti tvorbu zvuku, abyste se sice mohli dívat, ale neslyšeli zvuk, nedokazuje to, že zvuk či obraz jsou uloženy kdesi uvnitř televizoru. Jen to ukáže, že jsem zasáhl do systému tak, abyste nemohli zachytit správný signál. Stejně tak ani ztráta paměti v důsledku poškození mozku nedokazuje, že paměť je uložena uvnitř mozku.


Ve skutečnosti je většina ztrát paměti dočasná: například amnézie po otřesu mozku. … Opětovné získání paměti lze konvenčními teoriemi velmi těžko vysvětlit: pokud by totiž vzpomínky byly zničeny v důsledku poškození části paměťové tkáně, pak by se neměly znovu vracet. A přesto tomu tak je.“ Sheldrake při vyvracení názoru, že paměť je obsažena v mozku, hovoří o klíčových pokusech, o nichž se domnívá, že byly špatně vyloženy. Při těchto experimentech si pacienti jasně vybavili scény z minulosti poté, když se jim elektricky stimulovaly jisté části velkého mozku. Vědci pak došli k závěru, že stimulované oblasti logicky musí obsahovat paměť. Sheldrake ale nabízí rozdílný pohled, opět s použitím analogie s televizí: „... kdybych stimuloval ladící obvod vašeho přijímače a ten přeskočil na jiný kanál, nedokázalo by to, že informace byla uložena uvnitř ladícího obvodu,“ píše badatel.


 

Morfogenetická pole

Většina lidí předpokládá, že naše vzpomínky musí existovat někde uvnitř hlavy. Pokud ovšem paměť nebydlí v mozku, kde se nachází? Sheldrake má za to, že všechny organizmy patří do vlastního typu tvarové rezonance, což má být pole jak kolem, tak uvnitř organizmu, které mu dává instrukce a tvar. Morfogenetický přístup v biologii je alternativou k převažujícímu redukcionizmu a mechanistickému přístupu a vidí organizmy jako úzce spojené s odpovídajícím polem a hromadící se pamětí, kterou živočišný druh, jako celek, zažil v minulosti. Přesto jsou tato pole čím dál charakterističtější a utvářejí pole uvnitř polí, kdy každá mysl a dokonce všechny orgány mají vlastní rezonanci a jedinečnou historii a na základě minulých zážitků stabilizují organizmus. „Klíčovým pojetím morfické rezonance je, že podobné věci ovlivňují zase podobné věci napříč prostorem a časem,“ píše Sheldrake.

Mnozí neurofyzici přesto trvají na ještě hlubším zkoumání velkého mozku, kde pátrají po paměti. Jedním ze známějších vědců byl Karl Spencer Lashley, který už ve čtyřicátých letech demonstroval, že poté, když kryse odňal padesát procent mozku, zvíře stále znalo triky, kterým je naučil. Zajímavý je fakt, že nezáleží na tom, kterou půlku mozku odstraníte. Ať už to byla pravá či levá hemisféra, hlodavci dokázali provádět naučené kousky stejně úspěšně. Jiní badatelé následně dospěli ke stejným závěrům i u jiných živočichů.


 

Představ si to...

Holografická teorie zrozená z pokusů Lashleye a dalších má za to, že paměť nesídlí v žádné konkrétní oblasti velkého mozku, nýbrž v jeho celku. Jinými slovy – paměť je stejně jako holografický obraz uložena po celém mozku. Neurologové ovšem také objevili, že mozek není neměnná entita, ale dynamická synaptická hmota, která se neustále mění. Všechny chemické a buněčné látky vzájemně reagují a neustále mění pozici. Na rozdíl od počítačového disku, který má stálý, neměnný formát a který vždy vyplivne v minulosti nahranou stejnou informaci, jak se dá očekávat, je těžké tvrdit, že se informace v neustále se měnícím mozku dá někam umístit a později zase vyvolat. Při dlouho usazené víře, že všechny naše myšlenky jsou ukryty kdesi v hlavě, může být idea, že by naše paměť mohla být ovlivněna odněkud zvenčí našeho mozku, určitě poněkud matoucí. Sheldrake v článku „Staring Experiments“ (Pokusy s upřeným pohledem) píše: „... při čtení této stránky vám světelné paprsky ze stránky procházejí do očí, kde na sítnici vytvoří zrcadlový obraz.

Ten je pak detekován buňkami citlivými na světlo. Nervové impulzy procházející optickými nervy následně vedou k složitým elektrochemickým pochodům v mozku. To všechno je detailně prozkoumáno neurofyziologickými technikami. A teď to přijde: nějak si vybavíte obraz stránky. Zažijete ji mimo sebe, před vlastní tváří. Z hlediska konvenční vědy je to iluzorní zážitek. Ve skutečnosti by tento obraz měl být ve vašem nitru, stejně jako zbytek celé duševní činnosti.“ Pátrání po sídle paměti zpochybňuje tradiční biologické chápání problému a badatelé, jako Sheldrake, se domnívají, že paměť ve skutečnosti sídlí v prostorové dimenzi, kterou nelze pozorovat.

Tato idea souhlasí s primárními představami principu myšlení, jako je Jungovo „kolektivní nevědomí“ či taoistický způsob uvažování, který lidskou mysl a duševno vidí jako odvozeniny různých zdrojů nacházejících se jak uvnitř tak mimo tělo, a to včetně energetických vlivů několika různých orgánů (samozřejmě s výjimkou mozku). Z tohoto pohledu se mozek nechová ani jako„úložiště“ či samotná mysl, ale pouze jako fyzické propojení (interface) nezbytné k propojení jedince s jeho morfickým polem.


(c)2013 Zveřejněno ve spolupráci s "WM Magazínem"

O nás

2023 pokračujeme

po pracovnej prestávke pokračujeme, čoskoro nové semináre...